Český veřejný dluh roste nevídaným tempem a směřuje k hranici, za kterou už nebude návratu. Nejvyšší kontrolní úřad (NKÚ) ve své nejnovější zprávě varuje před dramatickými důsledky současného vývoje a upozorňuje na neudržitelnost státního hospodaření. Výdaje rostou, ale efektivita výdajů klesá.
Zatímco občané řeší každodenní výdaje a stagnující mzdy, stát si půjčuje čím dál víc – a to i na provozní výdaje. Zvyšuje se tak nejen samotný objem veřejného dluhu, ale i náklady na jeho obsluhu. V roce 2020 stát vydal na úroky 40 miliard korun. O čtyři roky později už tato částka dosahuje téměř 90 miliard.
A co víc – podle prezidenta NKÚ Mojmíra Kaly se Česko blíží ke klíčové hranici dluhové brzdy (45 % HDP), což může spustit další restriktivní opatření. Aktuálně se dluh nachází na úrovni 43,6 % HDP.
Konsolidační balíček: Záměr dobrý, výsledek rozpačitý
Premiér Petr Fiala a jeho kabinet prezentovali konsolidační balíček jako nástroj, který zlepší bilanci státního rozpočtu téměř o 99 miliard korun. Skutečnost ale ukázala jiný obrázek. Podle NKÚ přinesla opatření pouze 17 miliard korun zlepšení. Rozdíl je ohromující.
Kontroloři konstatují, že balíček postrádá systémový rámec a působí spíš jako krátkodobé řešení než jako dlouhodobá strategie. „Bez hlubších strukturálních reforem bude jakékoliv konsolidační úsilí jen kosmetickou úpravou,“ uvedl Kala.
Například očekávané příjmy z emisních povolenek byly přeceněny a výdaje na nepedagogické pracovníky nejsou kryté zajištěnými zdroji. Stát tak vytváří další rozpočtové díry, které budou muset v budoucnu někdo zaplatit.
Státní fondy: Drahé instituce s nejistým přínosem
Státní fondy měly sloužit jako nástroje k cílenému financování oblastí, jako je doprava, životní prostředí nebo kultura. V praxi ale podle NKÚ často suplují funkce státního rozpočtu a obcházejí standardní kontrolní mechanismy.
Například šest hlavních fondů v loňském roce utratilo přes 3,2 miliardy korun pouze na svůj vlastní provoz. A to i přesto, že jejich přímý přínos pro společnost zůstává často nejasný.
Armáda: Rekordní výdaje, žádné výsledky?
V roce 2024 Ministerstvo obrany vyplatilo zálohy na strategické zbrojní zakázky ve výši přes 71 miliard korun – z toho 50 miliard jen v prosinci. Přesto se do Česka prakticky žádná technika nedodala. NKÚ kritizuje, že stát platí obrovské zálohy bez reálných výsledků.
Při plnění závazků NATO, kde se očekává růst výdajů na obranu až na 3,5 % HDP do roku 2035, by to znamenalo zhruba 15 % všech rozpočtových příjmů. Při případném navýšení na 5 % HDP by to bylo až 25 %. Stát by tak mohl každou čtvrtou korunu svého rozpočtu vydat na armádu – i bez záruky odpovídající efektivity.
Ačkoliv většina zakázek skončila u českých firem (více než 90 %), jejich hodnota tvořila méně než čtvrtinu všech výdajů. Drtivá většina financí tak proudí mimo republiku, což omezuje multiplikační efekt pro domácí ekonomiku.
Kde se stala chyba? A jak hluboko může Česko ještě spadnout, pokud se nic nezmění?
Neřešená krize a budoucnost, která děsí
Pokud se česká vláda nerozhodne pro skutečné reformy, směřuje země k rozpočtové krizi, která může ovlivnit každého občana – od důchodců po zaměstnance i podnikatele.
Mzdy vs. daně: Nevyvážená rovnice
Jedním z dalších varovných bodů zprávy NKÚ je stav pracovního trhu. Česká hodinová mzda je zhruba na polovině průměru EU. A co je horší – reálná mzda v posledních letech klesla nejvíce ze všech států OECD, kromě Švédska.
Zároveň je v Česku stále jedno z nejvyšších daňových zatížení práce. Zaměstnavatelé i zaměstnanci tak odvádějí vysoké částky, aniž by se to odráželo na kvalitě služeb nebo životní úrovni. Výsledkem je demotivace, nižší konkurenceschopnost a zpomalení ekonomického růstu.
Dluh jako časovaná bomba
Závazky státu neustále rostou a stát si stále více půjčuje, často i na běžný provoz. Pokud se trend nezastaví, může být veřejný dluh Česka za několik let mimo kontrolu. Už dnes NKÚ upozorňuje, že současná trajektorie je neudržitelná.
Vláda se nachází v situaci, kdy už nestačí jen šetřit. Je nutné přehodnotit celý model veřejného hospodaření – kde stát utrácí, jaké služby skutečně přinášejí hodnotu a kde jsou prostředky pouze „projídány“.
Co hrozí bez změn?
Bez strukturálních reforem může přijít:
- další zvyšování daní, především pro střední třídu
- omezení veřejných služeb (např. školství, zdravotnictví, doprava)
- zhoršení ratingu České republiky a růst úroků z dluhu
- omezení investic do infrastruktury, výzkumu nebo inovací
- odchod kvalifikované pracovní síly do zahraničí
Největší nebezpečí ale spočívá v tom, že stát bude muset omezit funkce, na které se občané spoléhají – a to v době, kdy už se omezovat nebude kde.
Naděje? Ano, ale s podmínkami
Přestože současná situace nevypadá růžově, není pozdě. NKÚ i další odborníci upozorňují, že Česká republika stále má prostor k nápravě. Klíčem je ale politická odvaha provést nepopulární, ale nezbytné kroky.
Je třeba:
- zprůhlednit a zefektivnit rozpočet
- omezit duplicitu a zbytečné výdaje
- přenastavit daňový systém tak, aby podporoval práci a investice
- důsledně hodnotit přínos veřejných výdajů
- otevřít debatu o dlouhodobé udržitelnosti veřejného sektoru
Závěr: Čas na skutečné rozhodnutí
Česká republika se blíží bodu, kdy už nebude možné dál přehlížet skutečný stav veřejných financí. Dnešní rozhodnutí politiků budou mít dopad nejen na naši současnost, ale především na budoucnost dalších generací.
Nejde o pravici ani levici. Jde o to, zda budeme mít odvahu říct: „Dál už to nejde.“ A začít jednat dřív, než bude pozdě.
Napsat komentář