Když komfort vítězí nad rozumem
Auto s řidičem – už samotné spojení vyvolává představu luxusu, lesku, výjimečnosti. Dlouho šlo o doménu politiků, top manažerů nebo celebrit. Ale v Česku se tento symbol pohodlí proměnil ve zcela běžný benefit, který si neplatí ti, kdo ho využívají – nýbrž my všichni.
Veřejná správa u nás funguje podle zvláštních pravidel. Co by jinde bylo za hranou, je u nás „standard“. Zatímco ve firemní sféře má auto s řidičem pár vyvolených, ve státní sféře se rozrostl tento „komfortní virus“ do stovek případů. Týká se místostarostů, náměstků ministrů i ředitelů městských firem. A z našich daní pak tečou stovky milionů ročně – jen aby někoho nebolely nohy.
Pavel Vyhnánek, bývalý pražský radní, dnes ředitel městské příspěvkové organizace, na to opakovaně upozorňuje. Sám měl na služební vůz s řidičem nárok, ale dobrovolně ho odmítl. Proč? Protože mu přišlo normální jezdit MHD. A taky proto, že věděl, co to stojí. Jen provoz jednoho vozu s řidičem totiž přijde daňové poplatníky zhruba na milion korun ročně.
Nabízí se tedy otázka:
Kolik luxusu si ještě necháme namluvit jako „nutnost pro výkon funkce“? A kolik nás to vlastně stojí?
Když „benefit“ znamená veřejné peníze
Pavel Vyhnánek se ve své politické kariéře rozhodl nejít jen osobním příkladem, ale také systémovou cestou. V rámci pražského zastupitelstva navrhl zrušení výhody „auto s řidičem“ pro všechny radní, s výjimkou primátora. Výsledek? 23 hlasů pro, 42 proti. Návrh neprošel.
Co to říká o naší politické kultuře? Podle Vyhnánka jasně: větší váhu má pohodlí než úcta k veřejným penězům. A co víc – i ti politici, kteří se veřejně prezentují jako průhlední, úsporní a odpovědní, často neváhají tento drahý benefit bránit.
Přitom nejde o dramatické omezení komfortu. Jde jen o návrat do reality. Do tramvaje. Do vlaku. Do normálního světa, kde se na práci cestuje jako běžný člověk.
Auto s řidičem totiž ve veřejné správě už dávno neslouží jen jako dopravní prostředek. Stalo se symbolem moci. V očích mnoha politiků je důkazem, že „někam to dotáhli“. A v mnoha případech ho využívají i tam, kde by bez problému mohli jet sami – nebo si zavolat taxi, pokud je to nutné. Ale proč by to dělali, když mají službu za veřejné peníze?
Postsocialistická arogance moci
Vyhnánek to nazývá přesně: postsocialistická arogance moci. Myšlenka, že kdo má funkci, má mít i výhody. A že veřejné prostředky nejsou tak úplně „cizí“, když je používá někdo „ve funkci“. Tohle uvažování je podle něj nejen zastaralé, ale také toxické – brzdí modernizaci správy a podrývá důvěru občanů ve stát.
Kolik jiných oblastí veřejného života se potýká s nedostatkem prostředků? Školství, zdravotnictví, sociální služby – zde se neustále řeší „kde vzít“. Ale u benefitů pro úředníky se naopak přivírají oči.
Až příliš často slyšíme, že „na to nejsou peníze“. Ale pokud si stát může dovolit udržovat desítky či stovky aut s řidiči pro úředníky, pak bychom se měli ptát: není čas ty priority přehodnotit?
Změna je možná. Ale musí přijít shora
Reforma přístupu k veřejným výdajům musí začít u těch, kdo je schvalují a využívají. Nemůžeme očekávat zodpovědnost od občanů, pokud ji neprojevují ti nahoře. A nemůžeme mluvit o moderním státě, když se držíme symbolů minulosti.
Pavel Vyhnánek věří, že změna je možná. Ne snadná, ale možná. A že i ve veřejné správě lze postupně vybudovat kulturu, kde se benefity neberou jako „automatické právo“, ale jako výjimečný nástroj – který musí být odůvodněn, kontrolován a v případě zbytečnosti zrušen.
Symbolické by pak bylo, kdyby se v jedné tramvaji potkali občan, radní i primátor. Ne proto, že musí, ale protože chtějí. Protože chápou, že solidarita začíná příkladem. A že služba veřejnosti neznamená privilegium, ale odpovědnost.
Napsat komentář