Pomoc ano, ale se srdcem a rozumem! Vondruška říká dost diktátu zvenčí

◉Vlastimil Vondruška sdílí své osobní postoje k vlastenectví a národní identitě.

◉Kritizuje dnešní přístup společnosti k pojmům jako vlast a tradice.

◉Vymezuje se proti vlivu nadnárodních institucí na české rozhodování.

◉Zdůrazňuje odpovědnost za pomoc, ale odmítá její vynucování.

Vlastenectví bylo Vlastimilu Vondruškovi vštěpováno už od dětství. Vyrůstal v úctě k národu, tradicím i českým dějinám, které se staly pilířem jeho životního přesvědčení. Dnes se ale cítí zrazen – tím, jak současná společnost zachází s hodnotami, které bývaly posvátné. Máme se prý stydět za lásku k vlasti, zatímco naši předkové za ni umírali. Vondruška ve svém emotivním vyjádření přemítá nad tím, zda jsme neztratili cestu. Proč je vlastenectví dnes považováno za přežitek?

Vlastimil Vondruška, známý historik a spisovatel, přiznává, že byl „špatně vychován“, jak sám ironicky říká. Už od dětství byl veden k úctě k předkům, národní hrdosti a lásce k české zemi. Zážitky spojené s českou hymnou, vítězstvími sportovců či návštěvami památek pro něj nebyly jen momenty radosti, ale hlubokého vlasteneckého citu.

Doma ho učili, že vlastenectví není hanbou, ale povinností. Měl si vážit těch, kteří za český národ bojovali a obětovali vše. I v obdobích útlaku si lidé uchovávali hrdost a nikdy se nevzdali touhy po svobodě – ať už to bylo v roce 1918, 1945 či 1989.

Vlastenectví jako problém dneška

Dnes ale Vondruška vnímá, že to, co mu bylo vštěpováno, je vnímáno negativně. „Vlastenectví se změnilo ve špatné slovo. Člověk, který miluje svou zem, je označován za extrémistu,“ konstatuje. Dnešní společnost podle něj přenáší odpovědnost za sebe sama na mezinárodní instituce, jako jsou OSN, NATO nebo Evropská unie.

Ztrácí se možnost rozhodovat o vlastní budoucnosti, protože prý „o nás rozhodují jiní“. Národy, které si po generace budovaly svou stabilitu, by měly podle moderních ideologií přenechat své bohatství těm, kteří selhali.

Pomoc ano, nátlak ne

Vondruška otevřeně říká, že není proti pomoci těm, kdo ji potřebují. Vyzývá však k tomu, aby byla dána z přesvědčení, ne z donucení. „Pomoc má být věcí našeho svědomí, ne nařízení,“ vysvětluje.

Připomíná i historický přístup české země k cizincům: vždy byli vítáni, pokud přijali zdejší hodnoty, zákony a pracovali poctivě. Dnes však podle něj existuje snaha vnutit české společnosti cizí principy silou.

V závěru Vondruška dodává, že si je vědom své nepopulárnosti: „Mohou mi spílat, že jsem xenofobní, ale já zůstanu vlastencem. Budu milovat tuhle zem.“ Své přesvědčení považuje za důležité nejen pro sebe, ale hlavně pro budoucí generace.