„Bylo sychravé odpoledne.
Vítr se opíral do stromů, listí šustilo po cestě a já kráčela mezi hroby.
Nechodím tam často. Ale ten den jsem cítila, že musím. Potřebovala jsem ticho, prostor a odpovědi na otázky, které se mi hromadily v hlavě.
Stála jsem u hrobu své babičky, když jsem ho uviděla.
Starý pán.
Vlasy měl bílé jako sníh, v rukách držel kytici červených růží a jeho pohyb byl pomalý, skoro opatrný.
Zastavil se u hrobu o pár metrů dál. Poklekl a položil květiny.
Myslíte si, že Petr Pavel bude znovu kandidovat?
Chvíli se jen díval, a pak se usmál – takovým zvláštním úsměvem, ve kterém se mísí smutek a klid.
Otočil se ke mně a kývl hlavou.
Diskuse
0 komentářů