Od mladé absolventky po rekordmanku: Šedesát let péče o pacienty. Příběh sestry, která nikdy nezklamala

Zlín – Libuše Sobieská se stala legendou Krajské nemocnice Tomáše Bati díky své neuvěřitelné šedesátileté kariéře ve zdravotnictví. Jako zdravotní sestra zasvětila svůj život péči o pacienty s mimořádnou obětavostí a lidskostí, čímž si získala respekt a lásku tisíců lidí. Po dlouhé a inspirativní cestě se nyní rozhodla odejít do zaslouženého důchodu.

Od maturitního pláště po vrchní sestru: Cesta Libuše Sobieské

Libuše Sobieská, rodačka ze Zlína, začala svou kariéru v roce 1964, kdy nastoupila do tehdejší Baťovy nemocnice na interním oddělení. „Pamatuji si, jak jsem poprvé vešla na oddělení s pláštěm, který mi byl o číslo větší. Měla jsem strach, ale také velké odhodlání,“ vzpomíná Sobieská.

Postupně prošla různými pracovišti, včetně úrazového oddělení, onkologie a urologie, kde se nakonec stala vrchní sestrou. Tuto roli zastávala až do roku 2003, kdy poprvé odešla do důchodu. Přesto se k milované profesi vrátila a pracovala v metabolické ambulanci. „Vždycky jsem chtěla být užitečná. Pomáhat lidem mě naplňovalo,“ říká Libuše Sobieská o své nezdolné motivaci.

Výzvy a proměny zdravotnictví očima Libuše Sobieské

Když Libuše Sobieská nastupovala, zdravotnictví vypadalo zcela jinak než dnes. „Neměly jsme žádné sanitářky ani ošetřovatele. Každé ráno jsem umývala pacienty, krmila je, podávala léky, uklízela pokoje a připravovala vše na vizitu,“ popisuje náročné začátky.

Navzdory těžkým podmínkám, kdy postele neměly kolečka a chyběla moderní technika, nikdy neztratila odhodlání. „Nikdy jsem nelitovala, že jsem si vybrala právě tuto profesi. Chtěla jsem pomáhat lidem a to mě drželo nad vodou,“ dodává.

Během své kariéry byla svědkem dramatických změn v oboru. „Když jsem začínala, technologie byly téměř nulové. Dnes máme přístroje, o kterých se nám ani nesnilo,“ hodnotí pokrok. Přesto si je jistá, že lidský přístup a empatie zůstávají základem kvalitní péče. „Technologie jsou skvělé, ale nic nenahradí laskavé slovo,“ připomíná Libuše Sobieská.

Kolektiv jako druhá rodina

Pro Libuši Sobieskou nebyla nemocnice jen pracovištěm, ale druhým domovem. „Měla jsem štěstí na skvělý kolektiv. Byly to víc než kolegyně, staly se z nich mé kamarádky,“ vzpomíná s dojetím. Libuše Sobieská zažila nejen profesní růst, ale také silná přátelství a vzájemnou podporu, která jí pomáhala překonat i ty nejtěžší chvíle.